Co je u nás nového

16. listopadu 2010 v 15:02
S mírnými výčitkami svědomí se dívám na to, jak přibývá přístupů na této stránce, na rozdíl od nových příspěvků, které tu už pár měsíců nejsou žádné. Protože jsem sem už dlouho nenapsal nic osobního, pokusím se to aspoň pár řádky napravit, abyste věděli, co je u nás nového a jak se nám daří.

Po Start-upu v Londýně jsme se pustili do shánění dalších dobrovolníků a byli jsme docela úspěšní - na jaře jsme měli tým sedmi lidí, z nichž čtyři k nám dokonce chodili dvakrát týdně. Spíš než o dobrovolnících bych ovšem měl psát o dobrovolnicích, protože to jako dosud vždy byly samé studentky (je zajímavé, že muži se k nám jaksi nehrnou, takže pro Tobíka jediným zástupcem "mužského světa", se kterým má větší zkušenost, zůstávám já). Díky tolika dobrovolnicím jsme dokonce překročili magickou hranici 30 hodin v herně týdně a tak jsme konečně dělali docela intenzivní Son-rise. Tobík si na nové lidi zvykl rychle a hraní s nimi si užíval. Na konci dubna jsme měli na celodenní terapeutickou návštěvu Lindu, která byla nadšená jeho pokroky od své předchozí návštěvy (v listopadu 2009). Tobík v té době opravdu začal mnohem víc rozumět řeči a víc komunikovat, začal říkat spoustu slov, ale v takové své hatmatilce, které jsme rozuměli jenom my a lidi, kteří ho dobře znají. Začalo to tím, že na podzim 2009 začal používat slovo "ne" a to se mu ohromně zalíbilo, protože si konečně mohl říct, co nechce. Ze srozumitelných slov pak během dalších měsíců přidal "jo", "máma" a "táta", další slova už měla podobu jako "baba" (= balón), "bububu" (= bubliny), "jíji" (= jídlo) apod. Pro někoho by to možná nestálo za řeč, ale nám se to zdálo jako úžasný posun, protože Tobík byl poprvé v životě schopen nějak smysluplně s námi komunikovat.
Na jaře jsme ještě zvládli mít zajímavou telefonickou konzultaci s Tali Field Berman, Son-rise učitelkou z Izraele, při které nám dělala zpětnou vazbu na videa z herny, která jsme jí poslali. Taky jsme Tobíkovi nechali udělat testy na potravinové intolerance IgG4 a test stolice na klinice Ganzimmun v Německu, ve výsledcích se objevily dost výrazné intolerance u různých obilovin (nejen u pšenice, kde bychom to čekali, ale i třeba u kukuřice nebo sóji), zelenin a ovoce (největší u banánů, které jsme díky tomu úplně vyřadili z jeho jídelníčku). Ve stolici se zase potvrdil nedostatek prospěšných baktérií (např. laktobacilů) a přemnožené klostridie. V reakci na to jsme se pokusili částečně upravit Tobíkovu dietu a dávat mu víc probiotik, ale moc se nám to pořád nedaří (některé potraviny by měl podle doporučení z Ganzimmunu jíst maximálně jednou za čtyři dny, což se nám zdá skoro nemožné, protože třeba běžné bezlepkové sušenky většinou obsahují sóju, kukuřici a rýži pohromadě...).
V létě jsme zažili několik pěkných akcí, moc se nám líbila týdenní dovolená v Branné, kde s námi byli i Jandekovi z Olomouce, Loulovi z Prahy a Jana a Paul Baptie. V září jsme měli díky naší první dobrovolnici Janě už druhé setkání Son-rise rodin na vojenské chatě u Brněnské přehrady, které se krásně vydařilo a bylo pro nás všechny povzbuzením.

Teď je půlka listopadu a nové je to, že nemáme prakticky žádné dobrovolníky. Z doby před prázdninami nám zůstala jedna dobrovolnice, ostatní z různých důvodů odešly. Už dřív jsme zažili několikrát obměnu lidí, kteří k nám chodili, ale zatím nikdy (s výjimkou začátků) jsme nebyli na program skoro sami jako nyní. Takže zase sháníme nové lidi, kteří se budou podílet na našem dobrodružství. Budou to mít zábavné, protože Tobík od minulého týdne začíná víc mluvit. Zdá se, že konečně pochopil, jak může spojit k sobě různé slabiky, protože nás najednou překvapil slovy jako "voda", "pití", "jído" (jídlo) nebo "boty". Nejde mu to pokaždé, ale když ho motivujeme, tak se pěkně snaží a má radost, když se mu to podaří říct. Víceslabičná slova a některé složitější slabiky a hlásky mu ještě nejdou, ale věříme, že i když to půjde pomalu, bude se mu "mluvení" dařit víc a víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka a Justýnka Lucka a Justýnka | 16. listopadu 2010 v 21:58 | Reagovat

Ahoj,to jsou super pokroky,krásně se to čte a moc Vás obdivuji,Tobík je šikula a moc držím palce,aby se dobrovolníci znovu našli...

2 Pavel Pavel | 18. listopadu 2010 v 10:27 | Reagovat

Ahoj Lucko, díky za milou pochvalu, snažíme se, ale je to holt všechno běh na dlouhou trať, však to znáš. Držím palce Vám všem, Justýnka půjde určitě dopředu, když se jí tak věnujete. Mimochodem - máte moc pěkné stránky.

3 Jana a Šíša Jana a Šíša | 23. listopadu 2010 v 23:13 | Reagovat

Budu se opakovat po Lucce, pokroky v řeči jsou opravdu skvělé. Tobík je jednička.:-) A také přejeme, ať se noví, šikovní dobrovolníci jen hrnou. :-) Mějte se moc hezky. Srdečně zdraví pražáci.:-)

4 Amelie Amelie | E-mail | 9. prosince 2010 v 14:26 | Reagovat

Moc gratulujeme k pokrokům v řeči...a přejeme, abyste našli další dobrovolníky.

5 marušks marušks | E-mail | 10. prosince 2010 v 13:47 | Reagovat

Milá rodinko, úvodem..jste skvělí!Četli jsme články na vašem vebu a hodně nás povzbuzují, děkujeme. Jsme rodiče 3letého syna Honzíka, byl mu ve 2 letech diagnostikován autismus.Začínáme son-rise a zatím nejsou vyhlídky že bychom mohli kurz navštívit, měli bysme na vás 2 otázky, jestli byste byli tak hodní a poradili nám.1) Honzík se začal opravdu hodně vztekat, když na něco odpovíme ne, nebo ho hned nenásledujeme, když nás chce někam vect(vždy to hned nejde a na vše se nedá kývnout).jak se tyto situace prosím řeší?
2)jak ho udržet v herně, často odchází, když zamknu, pláče.
Předem moc děkuji, jsme na jedné lodi.Máme velikou radost kolik rodičů chce proniknout ke svým dětem a nevzdávají to.S přátelským pozdravem Maruška

6 Pavel Pavel | E-mail | 20. prosince 2010 v 14:19 | Reagovat

Omlouvám se, že odpovídám tak pozdě, nevšiml jsem si, že zde přibyl další příspěvek. Děkujeme za pochvalu, i když skvělí si nepřipadáme, program máme v poslední době mnohem slabší, než bychom si představovali... Ale máme samozřejmě radost, jestli jste tu našli něco zajímavého. Na vaše otázky je těžké nějak stručně odpovědět, navíc každé dítě je jiné a reaguje často na něco jiného. Co se týče vztekání, to řešíme občas také a 100 procentně úspěšní v tom určitě nejsme. Asi nejvíc se nám osvědčuje zůstat v klidu, nereagovat hned zvýšením hlasu, snažit se trpělivě vysvětlovat, že to či ono nejde. Někdy pomůže, když se nám podaří najít nějakou alternativu, která je pro Tobíka zajímavá, a nadšeně mu ji nabídnout. Ale obecně se nám určování hranic zdá docela obtížné, co ještě tolerovat a v jaké situaci a co už ne. Třeba rozsvěcování a zhasínání vypínače nám doma většinou nevadí (a taky, když na to nereagujeme, tak ho to většinou za chvíli přestane bavit), ale někde na návštěvě v cizím prostředí to může být problém. Na kurzu v Anglii nám radili, abychom se snažili dítě co nejmíň vystavovat obtížným a pro něj stresovým situacím. Ukazovali nám taky, jak se dají s dětmi, které už víc rozumí, trénovat v herně různé situace a děti je potom v "reálu" mohou lépe zvládnout. S tím souvisí druhá otázka, že herna by měla být pro naše dítě takové prostředí, kde mu nemusíme pořád říkat "ne", "to nedělej", "na to nesahej" atd., mělo by to být prostředí, které mu umožňuje co největší míru kontroly. Náš Tobík se chtěl dostat z herny jenom, když jsme s programem asi před dvěma lety začínali a když ještě nebyl zvyklý být s někým jiným než s námi. Když k nám začaly chodit dobrovolnice, postupně si zvykl na to být v herně s nimi (nejdřív tak maximálně hodinu, pak jsme to postupně prodlužovali, takže teď tam bez problémů vydrží i hodinu a půl až dvě). Máte nějakého dobrovoníka? Pláče Honzík, když tam má být s ním, anebo pláče, i když je tam s vámi? Osobně si myslím, že mu pomůže, když postupně pozná, že herna je prostor, kde se mu lidi stoprocentně věnují, kde je legrace a zábava. Taky je důležité mít v herně jídlo a pití, to je určitě důležitá motivace pro hodně dětí. Držím vám palce, aby se vám son-rise dařil a abyste našli lidi, kteří vám v tom budou pomáhat.

7 marušks marušks | E-mail | 21. prosince 2010 v 21:36 | Reagovat

Moc děkuji za vaši odpověď.Škoda, že nebydlíte vedle nás a nemůžeme se navzájem povzbuzovat a podporovat.Stále více mi začíná nějak docházet, že je to hlavně o přístupu a ne o metodě, je to tak zajímavý a hluboký.
Pokoušíme se s Honzíkem v herně být i zamčení a když opravdu nechce, tak s ním jdeme kamkoliv kam chce a rozvíjíme ho ve všech věcech, které chce dělat.Věřime, že se to postupně bude měnit a sám od televize přejde ke hrám v pokojíku, už teď je to lepší.Myslim, že pohádky jsou jeho "ismus" a tak s ním u nich sedíme a reagujeme s ním a zpíváme s pohádkami, nevím jestli je to správně, ale nemůžeme ho od nich
odtrhnout, pak strašně pláče.Snažíme se mu za to nabízet jiné aktivity a když se chytí, tak nenápadně vypneme televizi a hrajeme si.
Zatím žádného dobrovolníka nemáme v akci, ale 4 už máme přislíbený, takže to brzo prorazíme.Honzíkovi budou v březnu 3 roky a vůbec nemluví, někdy řekne papa když jde spát.
Takže velice děkujeme, budeme dál sledovat váš dobrý web,někdy požádáme o radu, a ikdyž si tak třeba nepřipadáte, tak jste opravdu skvělí, proto jaký máte postoj ke svému vyjímečnému,úžasnému a jedinečnému dítěti.
Mějte se co nejlíp, myslíme na vás Selnekovičovi

8 FrostElaine FrostElaine | E-mail | Web | 31. prosince 2011 v 16:43 | Reagovat

Every body acknowledges that humen's life seems to be expensive, however different people need cash for various issues and not every person earns big sums money. So to get good <a href="http://goodfinance-blog.com/topics/personal-loans">personal loans</a> or just financial loan should be a right way out.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.